Cítíte se nespokojeně, ale nevíte proč?

Neděje se vám v životě nic zásadního, a přesto máte pocit vnitřní nespokojenosti? Nemáte konkrétní důvod, ale cítíte se tak nějak znuděně, divně, prostě není to ono?

Možná svému pocitu přikládáte větší význam, než je potřeba, a zbytečně tím samy sebe dostáváte do větší a větší nespokojenosti. Možná se opravdu nic neděje, protože právě zažíváte jen “běžné nic”. Problém je, že na to “běžné nic” nejste zvyklé, a tak se domníváte, že je něco špatně. Že byste přece měly cítit štěstí, radost a nadšení.

A to je přesně ta past. Tyto euforické emoce jsou pomíjivé, není to trvalý stav a není naším cílem se v nich pohybovat dlouhodobě. Je to takové kořeníčko našeho života. Když se snažíme cítit permanentní nadšení, jsme takové euforické závislačky. Vyhledáváme aktivity a vnější věci, které nám tento pocit navozují. Jsme závislé na nových zážitcích, aha momentech, vytváření něčeho nového, nových místech, neobvyklých chutích atd. Honíme další a další věci, které by nám přinesly zase ten stav nadšení.

Proč? Protože jsme si vytvořily iluzi toho, že tenhle pocit je naše životní štěstí. Že právě s přívalem endorfinu nebo adrenalinu žijeme šťastný život. To “běžné nic”, ten klid, nás znervózňuje a zdá se nám, že nežijeme naplněný život. 

Z praxe vidím, že toto téma řeší nejčastěji ženy, které byly zvyklé podávat výkony. Ženy, které se snaží, jsou cílevědomé, makají, chtějí být fakt skvělé v tom, co dělají. Ženy, které mají rády dokonalost a jsou perfekcionistky. Ve svém životě moc nezažívaly “běžné nic”, protože “nicnedělání” přece nepatří do jejich života. 

Dostanou-li se na nějakou úroveň sebepoznání (např. už samy sobě dokážou dopřávat, do určité míry i povolily tlak, který na sebe vytvářely, mají se víc rády, věnují se sobě jako ženě, pracují se svou ženskou energií), přichází k nim pocit nespokojenosti, jehož příčinu se jim nedaří rozklíčovat. 

Tím, že nejsme zvyklé na jednoduché bytí, na běžné nic, máme pocit, že bychom stále měly být nadšené, radostné a veselé. Až v těchto pomíjivých emocích máme pocit vnitřní spokojenosti.

Jenže to vede k negativnímu emočnímu efektu: 

1. Dostaneme se do “běžného nic” a máme pocit, že to vlastně není ono, že nejsme spokojené, že je to nuda a hledáme nevědomě něco, co nám zase navodí nadšení a radost, protože to považujeme za normální šťastný stav.
2. Zároveň tím samy sebe dostáváme do větší nervozity a nespokojenosti, protože máme pocit, že bychom se přece měly cítit líp. Vždyť se máme přece celkem dobře. A to zase zesiluje pocit “cítím se blbě”. 

Čím víc zážitků ale máme za sebou, tím všednější se pro nás stávají. Náš mozek si na vše, co je nové brzy zvykne. Čím víc toho tedy máme za sebou, tím hůř se nám hledají momenty, které nám jsou schopné pocity nadšení a radosti navodit. Je důležité si radosti dopřávat, to beze sporu, jen pro nás nesmí být jako droga, bez které se cítíme nespokojeně.

Paradoxní je, že právě v prostém bytí (v běžném nic) jsme v tom pomyslném středu. Ve stavu, kdy je náš nervový systém v klidu. Nevyčerpáváme energii, ale relaxujeme. Nejen negativní emoce, ale i pozitivní euforické stavy nám totiž berou energii. 

Cílem je oscilovat v dlouhodobém horizontu okolo středu, v prostém bytí, a užívat si to. K vnitřní spokojenosti nepotřebujeme doping. 

Potřebujeme vědět, že je zcela normální, že se někdy pohybujeme níž, než bychom chtěly. Přijímejme to, jako přirozenou součást života, protože se to opravdu děje úplně všem. Negativní pocity jsou také pomíjivé, s tímto vědomím si dovolujte je prožívat. 

Cítíte, že je čas udělat změnu a začít si svůj život tvořit tak, abyste si plnili své sny a cíle? Pak vás zvu do online programu TVOŘÍM SI ŽIVOT PODLE SEBE.